S návštěvou tohoto zámku jsme s manželkou dlouho otáleli. Pro ty, kdo se nechají rádi opájet leskem zámeckým komnat, vybavených původním mobiliářem, nejsou informace na netu příliš povzbudivé. Interiéry bystřického zámku jsou totiž od dubna do října o víkendech přístupny pouze dvakrát denně, k prohlídce láká jen sbírka keramiky a hlavní sál vymalovaný jakýmisi egyptskými motivy. Jinak se v nich pořádají jen výstavy a koncerty.

Takže nic, co by potenciálního zájemce lákalo k jeho okamžité a neodkladné návštěvě...

Což se jeví jako Velká propagační chyba, neboť tohle feudální sídlo si návštěvu rozhodně zaslouží! A vím, co říkám, neboť jsme po velmi pestré prohlídce byli více než okouzleni.

Ale abych začal hezky popořádku...

Krásná sobota v polovině měsíce května nabídla skvělou příležitost pro průzkum památek Bystřice pod Hostýnem a konečně už i dostatek času na prohlídku zámku.

Překvapení první: nad řekou, která dala městu jméno, se za silnicí vypínají jeho nejstarší budovy a spolu s hranolovou vstupní věží tvoří působivou kulisu. Když jsme postoupili bránou dovnitř na úzké první nádvoří, čekal nás nad tou další pohled na dva zajímavé erby. Ještě než došlo k zakoupení vstupenek v prostorách Íčka, nakoukli jsme i na to druhé a zároveň poslední nádvoří.

Tady nás čekalo překvapení druhé: vešli jsme jakoby do hradu či tvrze... a tady jsme najednou stanuli na prostorném čtvercovém prostranství, obklopeném nefalšovanými zámeckými budovami!

Naše podivení bylo na místě. Bystřický zámek totiž patří k těm nemnoha feudálním sídlům, kde noví majitelé vše staré hned nebourali a nepřestavovali v aktuálním stavebním slohu, ale to staré a dobré prostě nechali dál stát a sloužit svému účelu. A oni sami si nechali zbudovat modernější objekty k pohodlnějšímu bydlení. Díky tomuto přístupu zde můžeme vidět nejen přehlídku historických slohů od renesance po klasicismus, ale i postupnou modernizaci pánských sídel.

Přichází čas vlastní prohlídky. Kromě průvodkyně je nás na ni jen asi šest, což mne naplní tichou radostí – alespoň se nebudeme v zámeckých komnatách mačkat!

Ale ještě než vstoupíme do interiérů, mladičká průvodkyně nás vyzve, abychom se pohodlně usadili ve stínu na lavičkách, neboť nás napřed seznámí s historií pánského bystřického sídla.

Nu – proč ne? Trocha historie přece nikoho nezabije. A navíc je důležitá k tomu, aby při následné prohlídce naše oči spolupracovaly s rozumem, který se s nimi podělí o nabité informace a společně tak umožní lepší pochopení viděných exponátů a historických souvislostí...

Bystřický zámek byl zbudován na základech gotické tvrze, která tehdy patřila Milotovi z Tvorkova. Stavět ji začal v roce 1369 ale ještě jeho předchůdce – pan Boček z Kunštátu – jako náhradu za hrad Obřany. Z toho původního u Brna byl rytíř vyhnán a přesídlil na východní Moravu, kde si začal na výrazném kopci Hostýnských vrchů budovat nové stejnojmenné sídlo. Jeho počin nakonec posloužil jako varovný příklad pro ostatní feudály: poněvadž pan Boček stavěl „načerno“, došlo k tomu, že ho někdo prásknul a on musel na příkaz moravského markraběte nerozestavěný hrad opustit!

Taková stavba i tehdy přišla na mnoho peněz, ale pan Boček měl přece jen štěstí ve svém neštěstí, neboť se mu podařilo nezkolaudovaný objekt prodat Ctiborovi z Cimburka, sídlícím tehdy na blízkém hradě Křídlo a on sám pro sebe začal v Bystřici stavět již zmiňovanou tvrz.

(Ještě než se s osobou páně Bočka definitivně rozloučíme, musím prozradit, že se poté oba sousedící rody bytostně nesnášeli, vedli spolu ustavičné sváry a pod slohami jejich vzájemně se obviňujících písemných stížností se prohýbaly i masivní Dubové stoly u soudního dvora!)

Po Milotovi vlastnil bystřickou tvrz Mikuláš z Hustopečí, dále jeho příbuzní Albrecht a Beneš. Po nich přišel rod Žabků z Liberka a roku 1555 konečně první rod, který se tady „uchytil“ - rod Prusínovských z Víckova, který začal s přestavbou tvrze. O její přeměnu na renesanční zámek se nejvíce zasloužil Přemek z Víckova, který zde do zlepšení bydlení uvedl řadu moderních vymožeností a na důkaz opravdového bohatství (hlavně toho duševního) se mohl při návštěvách cizímu panstvu pochlubit i Velkou knihovnou!

V roce 1594 ale na krovy zámku vyskočil ohnivý kohout a velmi objekt poškodil.

Bystřické panství zdědila Bohunka z Víckova spolu s manželem Václavem Bítovským z Bítova a tehdy se tato kontroverzní dvojice konečně dostává k penězům a moci. Manželé v roce 1616 velkolepě zrekonstruovali celý zámek a nechali zde vystavět i tu zajímavou bránu, zdobenou dvěma erby. První představuje Bohunku, druhý jejího ješitného chotě. Bítovský změní svoji víru na protestantskou a přidává se k rebelujícím panským stavům. A právě v okamžicích, kdy se ocitl na samém politickému vrcholu, zlý Osud zamíchal kartami a u Prahy proběhla ona neblahá bitva na Bílé hoře.

Když pak v červnu 1621 pražské Staroměstské náměstí ožilo exekucí, při níž zde bylo popraveno 27 odbojných pánů, Bítovský se mohl svému rozsudku smrti jen smát, protože dávno předtím utekl i s věrnou Bohunkou do ciziny.

Nadarmo se ale neříká, že svému osudu žádný smrtelník neujde: po návratu byl Bítovský obviněn z dávného hříchu - násilné smrti při výslechu Jana Sarkandera - a za brněnskou radnicí v březnu roku 1628 bez milosti sťat.

Bystřické panství se pak jeví jako prokleté: nový majitel – Vojtěch z Lobkovic záhy umírá a správy majetku se ujímá paní Polyxena, matka nezletilého Lobkovice. Od tohoto rodu Bystřici kupuje v roce 1651 hrabě Jan z Rottalu. Jenže ten se věnuje stavbě nového hlavního sídla rodu v Holešově a bystřický zámek chátrá. Blýskat na lepší časy se začalo až v poslední čtvrtině 17.století, kdy jej převzal František Antonín. Tento pán nechal ve městě postavit i kostel sv.Jiljí. Dcera Marie Amelie se spolu s manželem pustila do rozsáhlé zámecké rekonstrukce, která byla zadána přednímu staviteli klasicistního slohu – Františku Antonínu Grimovi.

Téměř o sto let později byla v Bystřici založena manufaktura na výrobu majoliky. Brzy poté město a zámek zachvátil ničivý požár. Zámek byl provizorně zastřešen a začaly na něm Velké stavební úpravy, které naprosto změnily charakter předzámčí. Byly v něm upraveny byty pro sloužící na zámku, kanceláře pro úředníky, vozovna se změnila ve vězení a byla sem přenesena i část manufaktury.

V prvním patře hlavního zámeckého objektu bylo zřízeno divadlo a při vjezdu do zámeckého parku, který později patřil k nejkrásnějším na Moravě, byly vystavěny nové stáje.

Sídlo zdědil Jan, který nechal hlavní reprezentativní kruhový sál přemalovat egyptskými motivy. Velkou péči pak věnoval i překrásnému anglickému parku. (Ale o něm se ale podrobněji zmíním až v samostatném článku.)

Po jeho smrti v roce 1827 Bystřice připadla svobodnému pánu Oliverovi Loudonovi, který byl potomkem slavného generála. V té době se zámek stává přepychovým sídlem. Další pán – Arnošt Loudon v něm zřídí novogotickou kapli a pokračuje ve Velké úpravě zámeckých komnat. Jejich stěny jsou obloženy dřevěným taflováním, někde i kazetovými stropy a všechny tyhle místnosti jsou vybaveny kachlovými kamny.

V druhé pol.19.století se zámecký areál může pochlubit i palmovým skleníkem a překrásnou zimní zahradou.

V roce 1897 Bystřici navštívil císař František Josef I. Což dodnes připomíná ozdobný nápis na stěně jednoho zámeckého křídla, na nějž nás upozorňuje i průvodkyně.

V té době v Bystřici pobýval slavný malíř Hanuš Schweiger, který po sobě tady na zámku zanechal zajímavou stopu – přemaloval původně barokní sluneční hodiny.

Posledním šlechtickým majitelem se stává Alexander Loudon. Jenže tento pán se v roce 1933 natrvalo odstěhoval do Vídně... a to byl začátek hořkého konce bystřického zámku!

Kvůli finančním problémům zanedlouho prodal zámek státu.

A to bylo víc než špatně: o zámek požádalo ministerstvo obrany a zřídilo z něj velkosklad vojenských léků. A jak známo, kam jednou přijdou vojáci, tam sto let ani tráva neroste!

V tomto případě v dosud nepřístupném zámeckém parku sice ano, ale o vzácné stromy se už nikdy nikdo nestaral a tím byla zahrada jako vzorový dendrologický celek pro historii ztracena.

A co se pak odehrávalo ve stále devastenovanějších interiérech zámku, o tom by se dala psát nejen historie, ale rovnou horor!

Kromě krátkého intermezza v období II.světové války sloužily dříve krásné interiéry zámku jako sklad vojákům až do roku 1992!

Poté jej (kromě zámeckého parku) konečně získalo město a od té doby se opravuje....

Tak, procházka historií je konečně u konce a my smíme vstoupit do přízemí vlastního zámeckého objektu, z jehož chodeb a na schodišti na nás všude juká přísný klasicistní sloh. K našemu překvapení napřed po schodech vystoupáme až do nejvyššího patra, kde nás čeká prohlídka naprosto vybydlených zámeckých komnat. Ze stěn a ze stropů se odlupují tapety, na zemi se válejí zbytky loňského či předloňského listí... prostě totální obraz zkázy a ukázka hospodaření vojenských pánů, nemajících absolutně cit k nějakým kulturním hodnotám!

Poté ještě jednou po schodech nahoru a prohlídka feudální hůry, kde se pod střechou ukrývají obezděné kouřovody zámeckých komínů. Průvodkyně nám předvede i funkci zámeckého orloje. Ke svému žalu se až tady dozvídám, že v celém objektu není zakázáno focení, ale podobu těch zdevastovaných místností si musíte vy, milí čtenáři, domyslet, protože jimi už jsme pak neprocházeli.

Sestupujeme o patro níž. Tady nás čeká prohlídka krásných exponátů rajnochovické a bystřické keramiky. Za posledním sálem je částečně zařízený pokoj, v němž tady na zámku bydlel malý „Velký“ muž - spisovatel a národopisec František Táborský.

Opět sestup po schodech dolů a procházka zámeckými sklepy. V přízemí pak překvapení v podobě novogotické kaple, vyplněné ukázkou tvorby novodobého umělce. Ta nás ale moc neoslovila.

Zato nás „dostal“ pohled na ten slavnostní kruhový sál, nacházející se v prvním patře zámku. Nádherná místnost je po stěnách vyzdobena tajemnými egyptskými motivy, a protože má výbornou akustiku, pořádají se v ní koncerty. A samozřejmě také svatby. Otevřené okno nabídne pohled do nepřístupného zámeckého parku, který je stále ve vlastnictví naší armády. V zrekonstruovaných komnatách, sousedících s reprezentativním sálem, si pak ještě můžeme prohlédnout náznakovou zámeckou instalaci. Sestává z jednotlivých kusů nábytku z původního mobiliáře a také z portrétů členů rodů majitelů, visících na stěnách.

A tím bohužel prohlídka bystřického zámku končí...

(Asi nebudeme sami, kdo si řekl, že se sem jednou určitě rád vrátí. Třeba už jenom kvůli tomu, abychom navštívili i ukázky produktů firmy TON (Továrny na ohýbaný nábytek), které jsou umístěny v jednom zámeckém křídle a jehož návštěvu jsme kvůli polední přestávce už nestihli. A samozřejmě nás bude i zajímat, jak do té doby pokročí další zámecké opravy...)