Navštívíte-li někdy půvabnou šumavskou vísku Prášily, najdete pomalu ožívající místo, které po dlouholeté izolaci ve vojenském prostoru začíná znovu rozkvétat do krásy. Lidí tady nežije mnoho, však také pracovních příležitostí je zde minimum. Přesto v Prášilech během posledních let vyrostly nové pensiony, cukrárna, informační středisko, svůj nový domov tu našel bizon americký a jen kousek od jeho výběhu vznikla malá Botanická zahrada. Život na Šumavě nikdy nebyl lehký a honoraci to sem tedy dlouhá léta nelákalo. Nu a vidíte! Přesto tu, takřka v srdci Šumavy, stával a dodnes stojí zámek.

Jsme na Šumavě a tak historie jeho vzniku nemůže být spojena s nikým jiným, než se skláři. Pravda, zdejší panské sídlo se nemůže pyšnit tak dlouhou historií, jako celá řada zámků a hradů ve vnitrozemí. Vždyť jej sklář Gattemayer nechal zbudovat teprve v roce 1751. Nicméně své osobité kouzlo zámek měl. Dokonce takové, že v něm nalezl zalíbení hrabě Kinský, který nechal zámek přestavět. Poněkud pragmatičtější byl pak kníže Schwarzenberg, jenž v objektu zřídil lesní správu. Na druhou stranu však Prášilům přidal jakýsi bonus v podobě kostela, jemuž však nebylo souzeno přežít totalitní časy. Psal se Rok 1921, když zámecký objekt přešel nejdříve do rukou československého státu, aby se v roce 1945 stal spolu s Prášily součástí Vojenského újezdu Dobrá Voda. Že mu to přineslo totální devastaci, jistě nikoho příliš nepřekvapí.

Je malým zázrakem, že se prášilský zámek dožil nových časů. Sice notně poničen, ale přesto dožil. A navíc v roce 1994 našel i novou majitelku, díky níž prozatím alespoň jeho interiéry ožily novou krásou. A tak až přijedete do Prášil, neohrnujte nos nad poněkud omšelou fasádou, pod kterou se toto znovu ožívající sídlo skrývá. Však přijde den, kdy se rozsvítí novými omítkami a stejně tak jako obec zahájí další, doufejme že radostnou, kapitolu své historie.